S používáním této rostliny v medicíně se setkáváme už ve starověku, kde byla ceněna jako účinné laxativum neboli projímadlo. Znovuobjevena byla v moderní době především v 70. letech minulého století, kdy se výtažky z jejích listů začaly používat v kosmetickém průmyslu. Od té doby zažíváme doslova boom různých využití, která může aloe mít.
Z biologického hlediska se jedná o sukulent se zelenými, žíhanými, ostnatými listy, které sestávají z povrchové slupky a vodnaté dužiny. Právě díky dužině uchovávající vodu je sukulent schopen přežít v suchých oblastech. Stejně tak se v ní nacházejí pro nás důležité léčivé látky rostliny. Traduje se, že čím je rostlina starší, tím více zdraví prospěšných složek v listech najdeme, proto je dobré používat sukulenty alespoň dvouleté.
Vnější, lokální užití šťávy z dužiny má nepopiratelně spoustu výhod. U ran, oděrek i popálenin se uplatní protizánětlivé působení.
Po nanesení na postižené místo také dochází k podpoře hojení, především proto, že obsažené složky zvyšují prokrvení. Úlevu přinese i při poštípání hmyzem nebo po delším pobytu na sluníčku, jelikož má chladivý efekt.
Vnitřní užití aloe je na rozdíl od vnějšího trochu kontroverzní. Prvním kamenem úrazu je fakt, že slupka a vrstva pod ní obsahují hořkou latexovou mízu, která je popisována jako mírně toxická. Konzumace netoxických vnitřních vrstev by údajně měla pomoci nejen při zácpě, nadýmání nebo pocitech těžkosti žaludku, ale i při kloubních onemocnění a při detoxikaci. Z toho při posledních dvou nebyl přínos doložen žádnou studií. Na webech s alternativní medicínou se dále dočteme, že užívání gelu z dužiny může pomoci snižovat krevní cukr, což nadchne především diabetiky. Mechanismus, kterým se tak děje, je ale nejasný.
Výzkumy navíc varují, že kromě blahodárného působení může mít konzumace rostliny také nežádoucí dopady, jako například dlouhodobé průjmy, iritaci zažívání, a snižování krevního draslíku. Šťáva z celých listů je dokonce označena jako potenciální karcinogen.
